I see humans, but no humanity..

Ještě než mě tu někdo začne hejtovat, proč to sem cpu, když je toho přeplněný internet. Od Facebooku po Twitter, vám musím říct tohle.. Ano, vím to. Jsem si toho vědoma, ale upřímně? Tato tragická událost si ten článek prostě zaslouží..

Pro mě to byl obyčejný den. Den jako každý jiný. Prostě pátek. Nevěřím na všechny ty pověry. Teď začínám pomalu ale jistě věřit v nemožné..
Jako každé ráno se ozval Deorro a Chris. Můžu vám potvrdit, že když si dáte svou oblíbenou písničku jako budík, začnete jí neprodleně nenávidět a jakmile vaše uši uslyší jen počáteční melodii, budete mít pocit, že vám každou chvílí explodují.
Ale to jsme trošku odbočili.

Jako každé ráno jsem udělala tu stejnou rutinu. Šla jsem udělat hygienu a oblékla jsem se.
Pak jsem se vrhla na připravení učebnic a sešitů do školy.
Jen mi prosím vás neříkejte že jsem jediná co si učení připravuje ráno :D
V 7:40 jsem opustila dům (bydlím pět minut od školy).
Jako vždy jsem šla stejnou cestou, nic se mi nepřihodilo, naštěstí..
Vešla jsem do vnitřku školy. Všude bylo rušno, jak už to bylo zvykem. Zula jsem si boty a přešla jsem po japexu až k naší chodbě se skříňkami. Naše třída je od ostatních tříd dost, jak to říct, odřízlá. Má to jen jedinou výhodu. Jsme tam sami a učitelé jsou mnohdy líni dojít až tam, aby nás vyhnali na velkou přestávku ven.😁😄
Ale to jsme znovu odbočili.

Když zazvonilo v 11:40 oddechla jsem si. Přežila jsem celý týden a bude víkend, hell yeah! Sbalila jsem si věci a pádila jsem domů. Zbytek dne jsem prožila v klidu a pohodě, koukáním se na seriál nebo pomáháním mamce.
Druhý den ráno jsem se vzbudila a čekala na mě obrovská rána. Z kuchyně se ozývaly zvuky nějakého videa na které se díval táta. Když jsem zaslechla slovo "Paříž" okamžitě jsem vyletěla z postele. A k mému překvapení jsem zjistila že 13.11.2015 islámští teroristé zaútočili na nevinné lidi, žijící v Paříži, městě lásky. Byl to pro mě obrovský šok. Já miluji Paříž a celkově Francii, ačkoliv jsem v ní nikdy neměla možnost být..
Hned jsem popadla mobil a zaplavila mě neskutečná hora statusů. Všude na mě vyskakovalo #prayforParis a samozřejmě také obrázky, články a videa..
V tu chvíli mě zaplavil totální pocit beznaděje.. Proč se tohle sakra děje? Jak se asi teď musí cítit pozůstalí? Jak se museli cítit oběti? Nevinní lidé.. Zemřelo přes 150 nevinných lidí a to jen kvůli idiotskému náboženství?! To už si ze mě vážně musíte dělat srandu.. Ti lidé měli rodiny, přátele, děti, partnery.. Proč to IS, udělali? Aby pomstili džihádistu Johna? A pokud ne, tak proč? To jim vážně dodává pocit štěstí, že se teď budeme cítit naprosto bezbraní, že budeme žít ve strachu co přijde dál? Nejsou to nic jiného než monstra, která jsou naučená zabíjet bez jediného slitování..
Kdyby jsme si je sem nenechali pustit, nejspíš by jsme mohli brát pátek třináctého jako normální pátek, ale od tohoto roku už se pátek třináctého bude brát nadobro jako něco.. Zlého..
Avšak jedna věc mě opravdu přesvědčila o tom, že ne všichni muslimové jsou stejní. Jeden muslim, který se stal také objetí teroristického útoku, zachránil dvě ženy, zastavil jim krvácení a schoval se s nimi ve sklepě dokud to nepřestalo. A pak tu je ještě jeden, který natočil video.. Byl v něm sice dost ostrý, ale přesvědčil mě natolik, že od teď neházím muslimy do jednoho pytle.
Samozřejmě já jsem #prayforParis postovala asi 3x, na Twitter, Facebook i Instagram, jelikož mě to vážně hrozně mrzí co se stalo v Paříži a i když nejsem francouzka, i když tam nemám žádné příbuzné, soucítím s lidmi z Paříže alespoň tímhle..
Jenže pak se na Facebook rozjely hádky typu, když spadlo ruské letadlo, nikdo si nedával ruskou vlajku na profil nebo že tím, že si dáme do statusu #prayforParis, že tím stejně nikomu a ničemu nepomůžeme a také jestli, kdyby se toto stalo v ČR nebo na Slovensku, jestli by ostatní země také truchlily s námi. Co to je za hloupé otázky? Evropa musí teď držet při sobě! Nebo, že se děly stejné příšerné věci i v Japonsku a Mexiku. Jenže tyto věci nebyly zaviněné teroristy..
A pak je tu ještě jedna věc. Slečna Isobela. Isobela Bowdery. To je dívka, která přežila otřesný teroristický útok, asi hodinu musela ležet mezi mrtvými a předstírat, že je mrtvá také. Jak se asi ona musela cítit? To si nikdo z nás ani neumí představit. Tímto jí vzdávám svůj obdiv, já bych se nejspíš totálně sesypala.
Nikdo neví co bude dál.. Ale jedno je jisté.. Válka začala.
#prayforParis
#fightforParis
#prayforEurope
#prayforWorld

Halloween - Duchové, slavení #Tela

Ahoj! :) Vítám Vás u nového článku na téma Halloween :)

Halloween
- Jak asi všichni už pouze podle názvu víte, že Halloween není český svátek. V Česku ( ano to také víte)  máme dušičky.

- Slavíte tento svátek nějak?
S mojí mamkou jsme pár roků dozadu udělaly malou oslavu Halloweenu s jejími a mými kamarádkami.  Měli jsme ty mandarinky - mini dýně ( obrázek) , pak párky obalené listovým těstem jako mumie a spustu dalšího dobrého jídla. Pak jsme si zapálily svíčky, a povídaly jsme si.
Podle mě by to byl super svátek, a mrzí mě že se u nás neslaví. Jaký názor máte na Halloween vy? Podle mě už se Halloween do ČR dostává, jsem za to ráda. Všichni víme jak se slaví.

- Dušičky - Duchové
Po celý rok si dávám stejnou otázku: Existují duchové?
Podle mě ano. Mám spoustu příhod které do sebe zapadají, a nedají se jinak vysvětlit.
Věříte na duchy? Máte také nějaké zkušenosti?
Chtěli by jste o tomto tématu článek?

Tela - Ještě jednou Vám sem napíšu jak to bude...
Budu sem psát vše. Blogu se teď chci maximálně věnovat. Budu sem psát novinky z mého života, mé nápady - tipy a rady, a budu si zde vylevat mé srdíčko. :D
Na konci každého měsíce bych chtěla napsat co nového se stalo - pokud by bylo něco hodně zajímavého, byl by i samostatný článek.
Nápady tipy rady - když budu mít o čem napsat, k události která se v tom měsíci odehrává
A to ostatní průběžně. :)

Je dost možné že se vzhled blogu ještě změní, úprava tepvr probíhá :)

Budu se těšit u dalšího článku<33

Tela

Ahoj! 😋 Už se Vám Invisible Girl představila, tak já bych měla taky 😊
Napíšu Vám sem pár faktů o mně. Snad se o mně něco na začátek dozvíte, na další věci přijde řada časem. ❤
1. Miluji svoji rodinu, kamarádky a kočky ❤
2. Kočky mám 4, Tela jsou první písmena z jejich jmen 3 kocouři a 1 kočka
3. Miluju kytky a jídlo ❤
4. A taky knížky, filmy, písničky, cestování, focení, ježdění na kole, historický šerm
5. Moje tři nejoblíbenější země: Bulharsko, Rakousko a Francie
6. Už jsem měnila 3x školu a teď ji mám v plánu změnit zase
7. Bydlím v rodinném domě
8. V naší rodině je to komplikované
9. V létě jezdím na tábory. 6 let jsem jezdila na ten stejný, letos jsem byla poprvé na jiném a příští rok chci zase na jiný
10. Miluju Šumavu a rafty ❤
11. nejoblíbenější jídlo: francouzské brambory, špagety a pizza ❤
12. Nejoblíbenější barvy: zelená a oranžová ❤
13. I když se to nezdá, už jsem si celkem dost věcma prošla
14.  Mam dlouhé vlasy
15. Poslední dobou sama nevím co chci 😂😉💜

Tak to by bylo všechno. Pro začátek něco o mně :) Ahoj a u dalšího článku ❤

RC: Eleanor a Park

Ano, vidíte dobře. :D I já jsem měla tu možnost přečíst si tuhle naprosto dech beroucí knížku a jsem za to nesmírně ráda. :-)

Dívala jsem se na bezpočet reakcí na knížku a zjistila jsem, že ti co už knížku přečetli se rozdělili na dvě skupiny. Je zde skupina která si Eleanor a Parka zamiluje až hrůza a pak jsou tu ti, kterým se Eleanor a Park jednoduše, nelíbila..

Myslím, že je naprosto zřejmé do jaké skupiny patřím já. xD

A i přesto, že je na tuhle knihu asi milion recenzí, jí hodlám na svém blogu také uveřejnit, prostě musím! :D

Název: Eleanor a Park

Autor: Rainbow Rowell

Nakladatelství: Yoli

Rok vydání: 2014

Vazba: Paperback

Počet stran: 326

Anotace:

Romance ze školního prostředí, neobvyklá je v tom, že hlavní hrdinka není nejkrásnější holka na škole a její milý není nejúžasnější borec; ona je obyčejná, trochu při těle, on nenápadný kluk s částečně asijskými předky. Jejich zvolna se vyvíjející vztah překvapí je samotné a je líčený tak, že když se poprvé vezmou za ruku, připraví to o dech je i čtenáře.

Pár slov o autorce:

Rainbow Rowell je americká spisovatelka žijící v Nebrasce. Kromě knihy Eleanor and Park napsala také další velmi známou knihu s názvem Fangirl. Fangirl je o úplně odlišných dvojčatech a jejich životě. Její nejnovější kniha se jmenuje Landline. Eleanor and Park je velmi vysoce hodnocená a patří do žánru young adult. Dostala několik ocenění a čtou jí teengeři, (nejen oni) po celém světě.

"You never forget your first love.."

Eleanor - obyčejná, nevýrazná, baculatá, zrzavé vlasy, rozvrácená rodina, čtyři sourozenci, nevlastní otec alkoholik, žádné soukromí, oblečení z druhé ruky.

Park - napůl asiat, hubeňour, ohleduplná a veselá rodina, dobré zázemí, miluje komiksy a rockovou hudbu. A pak se jednoho dne potkají ve školním autobusu...

Píše se rok 1986, Eleanor se stěhuje za svou početnou rodinou do nového domu. První den školy se od začátku příliš nedaří, už v autobuse se stává terčem posměchu a šikany a jediná záchrana je ten blbej asijskej kluk. :D

''Sedni si,'' řekl. Vyznělo to naštvaně. Holka se k němu otočila, jako by si nebyla jistá, jestli není jen další z těch pitomců. ,,Kurvafix," sykl Park a ukázal na místo vedle sebe, ,,prostě se posaď."

Sedne si vedle něj. A pak to začne. Nejdříve nesmělé okukování, pak mu začne přes rameno číst komiksy. A když ji Park pak do ruky vtiskne celé Watchmeny, začne jejich přátelství. A z přátelství pak vznikne láska jako trám.

Knihou Eleanor a Park se českým čtenářům poprvé představuje oblíbená americká spisovatelka Rainbow Rowell, která s tímto románem vyhrála již loni v Goodreads Choice Awards 2013 v kategoriiBest Young Adult Fictiona jen tak mimochodem zrovna před pár dny znovu zvítězila se svojí další knihou Landline vGoodreads Choice Awards2014 v kategorii Best Fiction. Dále je také autorkou úspěšné young adult knihy Fangirl (2. místo v Goodreads Choice Awards 2013 v kategoriiBest Young Adult Fiction, hned za Eleanor a Park), která by se v příštím roce měla také dočkat českého vydání.
Není se proto čemu divit, když jsem se na knihu tak hrozně těšila a konečně jsem se dočkala.:-)

Čím si ale vlastně získala takové množství fanoušků?

Podíl na tom má určitě autorčin osobitý styl psaní. Kniha Eleanor a Park se četla jedním dechem a působila dost realisticky. Autorka si příliš nepotrpí na dlouhé popisy, přišlo mi, že většinu věcí popisovala hodně stručně, ale dokázala se v ten správný důležitý moment příběhu "zastavit" a danou situace popsat velmi živě a emotivně. Dalším plusem jsou zábavné dialogy a různé ironické až sarkastické poznámky, kterých je kniha plná. Několikrát jsem se u knihy vážně pobavila.
Příběh je vyprávěn z pohledu obou postav. Toto uspořádání beru jako velké pozitivum, protože čtenář tak vidí pohled z obou stran. Oba dva smýšlejí jinak a na jednotlivých popisech je to vidět. Eleanor dosti myslí na svou rodinu. Její nevlastní otec ji nenávidí, je neustále na mol a, že by byl zrovna nevlastní tatík jak to bývá v amerických filmech, se říct nedá.. Její matka se jí nikdy nedokáže zastat, radši je v ústraní a sleduje jak se jim hroutí život pod nohama, i když stále tvrdí, že jsou "rodina", navíc vyrůstat se čtyřmi sourozenci taky není nic lehkého a každý musí něco obětovat. Musí se prát nejen s chudobou a ignorací vlastního otce, ale také se spolužáky, kteří se rozhodli ji ztrpčovat život. Park naproti tomu žije v dobré rodině, ale každý den se budí s pocitem, že žije ve stínu staršího bratra. Park je totiž jiný než normální kluci. Místo sportování je radši doma zalezlý, čte si komiksy a poslouchá The Smiths. Oba dva tak neřeší jen problémy související s první láskou, ale nesnáze v rodině a ve škole.

"Příště prostě řeknu: ,Eleanor, pojď se mnou do týhle tmavý uličky, chci ti dát pusu."

Nemůžu přijít na dost dobré slovo pro tuhle knížku. Je prostě.. Neuvěřitelná. A to ve všech směrech. Nemůžu slovy ani popsat jak moc jsem se na ní těšila i přes některé nepříznivé recenze kvůli "debilnímu" konci. Samozřejmě každý má na knížku svůj vlastní názor, ale nemůžu stále přijít na kloub tomu proč se některým tak moc nelíbila.. To je vážně tak těžké se přenést přes to, že život není jen procházka růžovým sadem? Nechápu.. Asi jste čekali od autorky co se jmenuje Duha, že to bude oddechové, přeplněné romantikou, ale asi vás zklamu, nebude.:-) Kniha poukazuje na to co se vážně mohlo a může dít ve světě a to se mi na knížce tak hrozně moc líbí. Nebo někteří nechápou konec. Proč? Vy byste udělali v Eleanořiné situaci to samé a nezkuste mi tvrdit že ne. xD ;-) Jasně, mě také mrzí jak to dopadlo, ale tak to už prostě je.

"Jen dvě slova.."

Eleanor a Park je dokonalá kniha, s neuvěřitelným příběhem, realisitcká a za srdce beroucí která ve vás zanechá oslňující dojem.

Tak co? Přečtete si Eleanor a Parka? :-)

BFF? Wake up!

Taky jste si jako malí s kamarády říkali, že až vyrostete, budete žít spolu a nikdy se nerozdělíte? Já osobně jsem si to říkala s kamarády hodněkrát, no stejně vím, že se to nikdy nestane..

Když jsem byla ještě batole "poznala jsem" dva skvělé človíčky, co žili ve stejném sídlišti jako já, budeme jim říkat třeba Evča a Adam. Evča dokonce bydlela ve stejném panelovém domě jako já, bydlela o jedno patro výš. Léta plynula a my tři jsme začali chodit do stejné školky. Pamatuji si jak jsem neustále chodila k nim do bytu a oni zase k nám, kde jsme si hrály. Bylo to úžasný a strašně ráda na to vzpomínám, protože díky těmhle dvoum bylo mé dětství opravdu skvělé. Vůbec jsem je nebrala jako kamarády. Brala jsem je jako sourozence a to myslím opravdu vážně. Skoro pořád jsme trávili čas spolu, ať už ve školce, nebo mimo školku. Jenže pak nastal ten zlomový bod, který to všechno.. Rozvrátil.. Netrvalo totiž dlouho a Adamova rodina se musela odstěhovat jinam, tím pádem začal chodit i do jiné školky. Sice se neodstěhovali někam extra daleko, stále bydleli v tom samém městě, ale.. Už to nebylo jako dřív. S Adamem jsem se vždy viděla asi jen 5-6x za rok. Bylo mi to hrozně líto, že se museli odstěhovat, ale změna je život.

Určitě jste už hodněkrát viděli filmy, nebo jste četli knihu o tom jak se kamarádka nebo kamarád odstěhoval a ten hrdina příběhu zůstal sám. Říkáte si: "Jéžiši tak si najdeš nový no, to je toho."

Ale lidi.. Vážně to není nic lehkého, když vám přátelé odchází jeden po druhém ze života.

Teď zase zpátky k článku..

Zůstaly jsme jen my dvě s Evčou, bylo to na nic, ale stále jsme byly spolu, takže aspoň něco.

Uplynuly asi dva-tři roky a Evčina rodina se musela taky odstěhovat. Ani si neumíte představit jak hrozně jsem kvůli tomu ječela. Ale co jsem s tím asi tak mohla dělat? Nic..

Nikdy jsem si nemyslela, že ta špinavá blondýnka se zelenýma očima a pihama na nose, bude má nejlepší kamarádka. Ani že ten blonďatej klučina bude můj nejlepší kámoš do teď.

Zůstala jsem v sídlišti sama. Začínala jsem si zvykat, ale pak jsem našla další dva, překvapivě to byli oba dva kluci, co jsem znala ze školky, o kterých jsem neměla ani potuchy, že bydlí v tom samém sídlišti. Budeme jim říkat, Mates a David.

Mates bydlel o tři vchody dál než já a David hned za naším panelákem. Byla jsem šťastná, že jsem si našla v sídlišti kamarády. I na to kolik nám bylo, jsme spolu chodili ven až dlouho do večera. No dlouho, u nás dlouho bylo 17:00, nejvíc happy jsme byli, když nás mamky nechaly venku o dvě hodiny víc a to jen díky našemu mistrovskému prosení. Pomalu jsem začínala zapomínat na Adama a Evču a to i, když jsme se jednou za čas přišli navštívit, ale stále jsem měla ten pocit, prázdnoty. Chyběla mi kamarádka, no i tak jsem byla za kluky hrozně ráda.

Zanedlouho přišla škola a s ní i první třída. I přesto, že jsme bydleli ve stejném sídlišti, jsme se s klukama odcizili. Já nastoupila do úplně jiné školy než oni dva, čímž se naše přátelství.. Rozpadlo. Jasně, občas se za mnou stavili, jestli nechci ven, ale jinak nic. Za to jsem se znovu setkala s Adamem. Pět let jsme spolu chodili do stejné třídy. Pět let jsme spolu chodili každé ráno do školy, za což jsem byla hrozně a stále jsem, šťastná, protože lepšího kámoše bych asi teď už nenašla, i když se občas chová jako debil, pořád je to on. Mimochodem, Evča chodila na stejnou školu jako David a Mates.

Přešla první třída a byla tu druhá a s ní i Věra. O dva roky starší holčina, která bydlela hned vedle nás s její mamkou, bráchou a jejím nevlastím otcem, který je týral. Jejím příchodem, jsem si na můj věk (bylo mi osm), uvědomila hrozně moc věcí a to hlavně to, že život není procházka růžovým sadem a že se dobrým lidem, dějí špatné věci. Děkuju za ty dva úžasný roky, co jsi mi byla mou drahou sousedkou, přítelkyní a sestrou. :-) Snad se ještě někdy setkáme. Ano pochopili, jste dobře.. Věra se odstěhovala.

Ten jeden rok bez Věry, jsem nějak přežila, ani nevím jak se to stalo. :D

A pak v roce 2011 ke mně přišla mamka se zprávou, že se budeme stěhovat do rodinného domu, za příbuznými. Tím se všechno změnilo. Zjistila jsem, že hrozně moc dětí z mé třídy bydlí v mém okolí. Ale to je vedlejší.. :D

A jak to je s námi dnes? S Evčou se vidím asi 3-4x do roka. Hrozně, hrozně moc bych si přála, aby jsme se mohly vídat častěji, ale mám pocit, že o to nestojí, nevím čím to je, ale mám prostě takový pocit. S Adamem asi tak 10x do roka. S Matějem a s Davidem jsem se neviděla už dva roky a Věru jsem naposledy viděla v roce 2012.

Vy jste možná zapomněli, ale já přísahám, že já nikdy nezapomenu, díky vám mé dětství bylo takové jako bylo a za to vám děkuju do teď.

Jen jsem tímhle chtěla říct, že slovo "BFF" u mě nejspíš neexistuje, ale nechci to vzdávat. A taky že ne vždycky je nejlepší malovat si růžovou budoucnost, protože se vůbec nemusí vyplnit. A hlavně vážit si svých přátel, protože nikdy nevíte co se může stát. Omlouvám se všem, kterým jsem tímto článkem pokazila náladu, opravdu jsem to nechtěla udělat..
Jen jsem se potřebovala vypsat, ostatně od toho blog je, ne?☺

Vaše ×Invisible girl×

Vítáme Tě!

Ahoj! :) Jak už jste si mohli přečíst v popisu blogu, jsme dvě náctileté dívky a tento blog bude něco jako náš deník, bude Vám se psát naše nápady a tak dále. :) Jinak na vzhledu blogu se teprv pracuje, všechno bude :) A ještě chci říct že nebudeme vydávat pravidelně, ale podle nápadů a nálady. :)
Děkujeme ×Invisible girl× & Tela❤